Recenze obsahuje mírné spoilery!
Marvelovské seriály na Netflixu si už od jejich počátku v roce 2015 pravidelně naladím co nejdříve po premiéře, ale až při psaní této recenze jsem si naplno uvědomil, že důvěru, kterou do nich vkládám, mi jen málokterý z nich dokáže ospravedlnit. Všechna má vysoká očekávání jsou postavená prakticky jen na dvou vůbec prvních seriálech, a to na Daredevilovi a Jessice Jones, kteří televizní svět nastartovali a oba nasadili laťku pořádně vysoko. Od té doby se ani jednomu následujícímu projektu nepodařilo tyto dva z prvenství sesadit, nebo jim třeba jen konkurovat. Luke Cage se skvěle představil právě v Jessice, ale jeho vlastní seriál se musel potýkat s roztažením asi osmidílného příběhu přes třináct hodin, Iron Fist selhal na daleko více frontách než jen příběhu, The Defenders si člověk užil, ale nepamatoval si z nich ani ň a The Punisher také nebyl zrovna zázrak. Návrat nevraživé chlastající detektivky, které se s nikým nemaže a stále si v sobě nosí trauma z toho, že ji několik let ovládal úchyl se schopností přinutit lidi dělat, co chce, jsem tedy náležitě očekával a doufal, že se tentokrát Marvelu povede prolomit nezáživnost a přinese opět něco famózního, jak se mu to vyvedlo s fantastickou první řadou. Jak to tedy celé dopadlo?
Po sledování všech třinácti epizod a několikadenním přemýšlení jsem dospěl k závěru, že první řada Jessicy Jones opravdu je ojedinělým případem, kdy se vše sešlo dohromady, každý pracoval na maximum a tvůrčí tým zvládl zachytit vítr do lahve. Jednička je bez debat mým nejoblíbenějším superhrdinským seriálem všech dob a dvojka… Řekněme, že ta mým nejoblíbenějším superhrdinským seriálem všech dob už jaksi není. Nechci ale znít, jako by se mi seriál nelíbil. Tak se to totiž ani zdaleka říct nedá. Druhá Jessica Jones je totiž slušný kus zábavy, který by si většina pravidelných diváků měla určitě užít. Jak moc dobří ale můžete reálně být, když je váš předchůdce prostě perfektní? Všichni se snaží, nikdo nic neodflákl, ale ta magie první řady tam prostě není. Pojďme si rozebrat proč.
Do druhé řady se vracíme po nespecifikované době od konce té minulé. Jessičina (Krysten Ritter) práce soukromého vyšetřovatele se konečně začíná dařit, její asistent Malcolm (Eka Darville) jí s byznysem svědomitě pomáhá a Trish si konečně našla novou lásku. I když se to Jessica neustále snaží zapomenout nebo rovnou utopit v alkoholu, Trish (Rachael Taylor) nedá spát otázka Jessičiny minulosti, z níž jsme něco málo odkryli už minulou řadu. Kdo ji vytvořil? Proč? Byla to nehoda, nebo plánovaná procedura? A hlavně, je možné, že experimenty organizace IGH postihly ještě někoho jiného? Jessica se těmto otázkám vyhýbá, když ale k jejím dveřím přijde klient, který je v tomhle všem možná taky zapletený, a kterého se někdo aktivně snaží smazat z povrchu zemského, nemůže už Jessica utíkat, ale minulosti se postavit a zjistit, co s ní v IGH provedli.
Celá první série se kompletně točila okolo vztahu mezi Jessicou a její noční můrou, Kilgravem (David Tennant). A přesně to je kámen úrazu. Jak nejspíš víte, Kilgrave na konci minulé řady zemřel Jessičinou rukou. Padesát procent z toho, co dělalo seriál seriálem, bylo tedy eliminováno jedním zlomeným vazem. Pokoušet se dál na seriálu stavět, když vám schází polovina stavebního materiálu, se tedy dělá docela špatně. Showrunnerce Melisse Rosenberg se ale určitě nedá upřít, že by se o to důstojně nepokoušela. Mnoho jednotlivých příběhů, které pro druhou řadu vytvořila, určitě nejsou špatné a najde se i jeden vyloženě parádní, ale právě ten ústřední, tedy Jessičin, to bohužel není. Celkově bych řekl, že oproti první sérii, kde hrály vedlejší dějové linie druhé housle ústřednímu konfliktu mezi Jess a Kilgravem, tu vidíme pravý opak. Příběhy postav jako Trish Walker či Jeri Hogarth (Carrie Anne-Moss) jsou propracované a zajímavé, zatímco v první sezoně sloužily spíš k zaplnění volného času. Nyní si probereme, proč pro mě jednotlivé příběhy fungovaly či ne.
Nejdříve se samozřejmě koukneme na zoubek hlavní hrdince. V trailerech nám bylo slibováno detektivní vyšetřování, při kterém bude Jessica odkrývat tajemství svého stvoření a své utajené minulosti, to ale trvá jen několik epizod a přibližně v polovině řady se prakticky všechny odpovědi dozvíme. Zprvu je odhalení efektivní, nabízí mnoho možností, jak seriál rozvést dál, ale postupem času se příběh začíná trochu opakovat, jedno a to samé dilema se řeší dokola a dokola a až do posledních dvou epizod to celé téměř nikam nevede. Co ale tuto část příběhu naštěstí silně pozvedává, je absolutně famózní výkon Janet McTeer, která se nám tu poprvé představuje jako zbrusu nová postava. Právě kolem ní se celý mysteriózní případ nakonec točí, a ve druhé polovině řady je bohužel i středobodem výše zmíněné repetice, herečka ale roli dává maximum, vyloženě si ji užívá a dokázala ze mě vykřesat celé spektrum emocí. Jednou se jí bojíte, jednou je vám jí líto a celkově se jí povedlo vytvořit jednu z těch zapamatovatelnějších postav, jaké jsme zatím v marvelovském televizním světe viděli. Koho vlastně hraje, si při sledování raději zjistěte sami.
Ať ale nechválíme jen nováčky, Krysten Ritter se vysloveně narodila pro to, aby ji jednou nějaký šťastlivec z Marvelu mohl do role Jessicy Jones obsadit. Herečka postavě opět dodává patřičné charisma a její charakteristickou povahu, která je v superhrdinském žánru neotřelá a unikátní. Hrdinka jako protagonista funguje výborně, čím více se ale blížíme ke konci řady, tím méně je Jessica tou, která příběh pohání kupředu, ale spíše jen figurka ve hře někoho jiného, což je podle mě škoda. Hlavně v posledních dvou epizodách jsou motorem všech událostí převážně postava Janet McTeer a Trish, přičemž Jessica slouží jako prostředník mezi nimi.
