Pokud by v pořadu Nikdo není dokonalý zazněla otázka, co nebo kdo je anime, patrně bychom se dočkali odpovědí jako: To kreslený? To japonský? Nebo dokonce: To je ten Pikača, ne? Ano, je to kreslené, pochází to z Japonska, a byl to právě Pikaču, kdo na dlouho z(de)formoval české povědomí o anime. Ustanovil totiž řadu předsudků, které staví vysokou zeď mezi běžným divákem a tímto typicky japonským druhem umění. A právě z toho důvodu by nebylo od věci ujasnit si několik faktů, zbořit pár mýtů a vysvětlit si, proč dát světu anime šanci.

1. Animace pouze jako prostředek vyprávění

Na území české kotliny byly kreslené filmy a seriály prakticky vždy zaměřeny na dětské publikum. Většina byla představena jako večerníčky, z nichž některé mají dnes téměř kultovní status. Tudíž, když se v září roku 2000 usadili roztomilí a barevní Pokémoni na obrazovkách TV Nova, dokonale zapadli do stereotypu "animované = pro děti".

Jenže v Japonsku se mají věci jinak. Anime s dětskou cílovou skupinou tvoří jen špičku ledovce. Tím zbytkem jsou příběhy zaměřené na mládež i dospělé, a tím posledním, čím se zabývají, jsou příšerky po kapsách. Horory, thrillery, psychologická dramata, to vše může být vypravované animací, aniž by ta snižovala závažnost díla.