Zbytek epizody vyplňovaly osobnostní momenty. Pořádný kus epizody si pro sebe urval Jamie Lannister. Tahle epizoda byla z jeho pohledu o tom, že se skutečně změnil, že už není stoprocentní sobec, který myslí pouze na sebe a svou rodinu. Při slyšení před královnou bylo patrné, že jen pokorně přijímá svůj osud a chápe, že jeho dosavadní skutky mu nedávají zrovna silné slovo. Přímluva Tyriona i Brienne jej zasáhly. Asi nejde hovořit o tom, že by byl osvobozený od svých zločinů, ale vysloužil si minimálně příležitost postavit se proti mrtvým.
Pozdější konfrontace s Branem vlastně neměla žádnou skutečnou katarzi, vzhledem k tomu, že Bran už nemůže reagovat ani podrážděně ani s upřímným odpuštěním. A je dobře, že to tak bylo. Ne každá situace by měla dojít hollywoodského dokonalého konce. Podobně ostatně v pozdější části epizody dopadla scéna s Aryou a Houndem, kde sice došlo k oboustrannému připuštění, že si vzájemně nejsou lhostejní, ale o nějakém love-festu rozhodně nejde mluvit. Opět platí, že z hlediska obou postav jde o přirozenou reakci.
Posledním Jamieho shledáním bylo to s Brienne. Ne v trůním sále, ale to následné, osobní. Právě Brienne je pro Jamieho evidentně jedním z důvodů, proč se dokázal odtrhnout od Cersei. Zatímco k sestře jej poutá spalující touha a mentalita „my proti všem“, kterou v nich vypěstoval otec, k Brienne jej táhne obdiv, úcta, platonická láska a snad i snaha „být jí hoden“. Zatímco během závěrečné pitky se rozverný Tormund pokoušel před Brienne předvádět, Jamie působil dojmem, že jí pasováním na rytíře chtěl zkrátka udělat radost a dopřát jí to, co si právoplatně zaslouží.
Obecně pasování skvěle korunovalo sympatickou chvíli přátelského popíjení, která v předvečer bitvy ukazovala, jak je život možná nedokonalý a svým způsobem malicherný, ale ve své pomíjivosti cenný. Podobně důležité byla i další mezilidská spojení rozesetá napříč epizodou: Upřímná radost Sansy, když se znovu setkala s Theonem. Vzpomínání na staré časy v kruhu hochů, co při službě u Noční hlídky vyrostli v muže. Davosovo burcování vystrašeného rolníka i vzpomínka na upálenou Shireen. Greywormovo rozhodnutí strávit život s Missandei, pokud bitvu přežijí. Samova starost o Gilly a její pomoc (jí, divoké ženy zpoza zdi) prostým lidem Severu, kteří nepobrali tolik rozhodnosti, jako ona. Dále jsme dostali Samovo a Jorovo vzpomínání na velitele Mormonta, stejně jako Jorovu první konverzaci se sestřenicí Lyannou. No a i zkornatělí parchanti jako Hound a Beric Dondarrion dokázali nalézt společnost alespoň jeden druhého, když už se na ně Arya vybodla.
Právě její osobní moment vyvolal z celé epizody asi největší poprask. Arya si užila s Gendrym a kus internetu to řeší jako něco nepřístojného. Pojďme se na to však podívat střízlivě. Většina nedospělých postav je v seriálu výrazně starších než v knižních předlohách, kde George R. R. Martin skutečně neváhal do tenat sexu uvrhnout děti. V seriálu jsme nic takhle extrémního naštěstí sledovat nemuseli. Když se Aryan před lety do staršího Gendryho tak trochu zakoukala, tak to byla taková ta dětská, naivní zamilovanost .
