6. Řada sedmá
Zatím nejnovější řada je ve fanouškovském okruhu zdaleka nejkontroverznější, a to z dobrých důvodů. Při průběhu páté série se totiž tvůrci David Benioff a D. B. Weiss začali pomalu odklánět od původní předlohy George R. R. Martina, a i když se to tolik nepodepsalo na sérii šesté, sedmá už začala docela škobrtat. Scénář působí velmi roztříštěným dojmem a je evidentní, že si tvůrci ne úplně všechno do detailu promysleli jako kdysi Martin. Postavy jsou zčistajasna schopny jedním střihem překonávat vzdálenosti, které by dříve znamenaly klidně i několik epizod cesty, sem tam si povšimnete haprování v logice a z většiny příběhových linek čiší uspěchanost. Celkově si myslím, že kdyby se řada sestávala z klasických deseti epizod místo zkrácené sedmidílné verze, mohlo by tak být pouze pro její dobro. Kupříkladu plánu Aryi a Sansy (Sophie Turner), výpravě za Zeď či Tyrionově tajné návštěvě Králova přístaviště by troška času navíc vyloženě prospěla. Co ale sedmé řadě schází ve scénáři, to více než vynahradí zpracováním a pořádnou dávkou epických a nečekaných momentů. V této sezoně se nám totiž po šesti letech snění dostane scén jako prvního setkání Jona s Daenerys, smrti Malíčka (Aidan Gillen), znovushledání Starků, úmrtí a následného zmrtvýchvstání draka Viseriona či pádu Zdi. Jelikož se pomalu blížíme k vyvrcholení celé ságy, není sedmička chudá ani na řadu grandiózních bitev. Námořní přepadení Eurona Greyjoye (Pilou Asbæk) je mezi ostatními válečnými scénami unikátní, boj o holé přežití v obklíčení armády nemrtvých má taktéž něco do sebe, ale hlavní hvězdou je tu samozřejmě útok draků na Lannisterskou armádu, který nám poprvé předvedl dračí moc v plné síle a ještě to celé zabalil efektním provedením a až překvapivou dávkou emocí. Milovníkům epické akce se tedy sedmá řada zavděčí ze všech ostatních možná nejlépe, pokud ale jako já čekáte hlavně drsné a realistické drama zasazené do středověkého světa s douškem fantastických elementů, dřívější sezony poslouží o něco lépe.
